Dramatická příprava 3.výpravy

Než jsme pozvali pražské Kabáty na akci Hledá se rytíř Kabát, projeli jsme si o prázdninách 2021 s mým osmiletým synkem trasu z Petrovic, do Krašovic. Předem jsme se ohlásili paní Slávce v Kabátově cihelně, objednali si ubytování v oblíbeném penzionu Dalmo a naplánovali si dvě trasy, které přicházely v úvahu pro pěší túru. První trasa byla kopcovitá a měřila 5 kilometrů. Druhá trasa vedla podél vody a měřila 4 kilometry. Ve čtvrtek 8.7.2021 jsme se ještě zastavili vykoupat na slapské přehradě a přijeli jsme do penzionu v Sedlci právě včas, protože začínala bouřka. V pátek dopoledne jsme jeli do Milevska hledat hesla do hry České televize "Zastav nečas" a před polednem jsme dorazili do Kabátovy cihelny, přivítali se s paní Slávkou a seznámili ji s naším programem. Paní Slávka nás ještě upozornila na zajímavosti v okolí a také nám říkala, že neví, v jakém stavu je potok Brzina, když poslední dny byly prudké deště. Sundali jsme kola ze střešního nosiče auta a vydali se na obhlídku terénu. Chtěl jsem vybrat takovou cestu, která by byla vhodná pro naše Kabáty, v kategorii 65+. První cesta vedla přes kopec na Kuníček do Petrovic.

Od cihelny jsme po silnici sjeli z kopce k Míkovu mlýnu. Tady svého času mlynařil Jan Kabát, který když ovdověl, vzal si vdovu Barboru Míkovou. Dále jsme pokračovali na Rybníček. Zde nás při stoupání ke Kuní přivítala pěkná socha, zřejmě výtvor místního řezbáře. Dívali jsme se od silnice doprava, kde v čísle 16 dříve žila rodina Kabátova. Těmto Kabátům patřilo i jméno Šplíchalovi, protože kdysi dávno si Václav Kabát (*1696) vzal zdejší Kateřinu Šplíchalovou. Tady v těch místech už silnice stoupala prudce do kopce, k obci Kuní. Věděli jsme, že i tady žili Kabátovi, ale tlačení kol do kopce nás vyčerpávalo natolik, že bližší průzkum se nekonal. V Kuní č.p. 9 žil Jan Kabát (*1830) s Barborou Vlkovou. Jejich syn Jan (*1863) zde žil s Marií Vlkovou v č.p. 13, a další syn František (*1866) zde žil v č.p. 12, s Kristýnou Benešovou. Když jsme v Kuní dosáhli hranice prvních domů, opět jsme nasedli na kola, protože velké stoupání už bylo za námi. Z Kuní jsme projeli rovnou na Kuníček, což bylo téměř po rovině. Nenechali jsme se zlákat ani Křížovou cestou, ani rozhlednou, neboť jsme vydali hodně sil stoupáním. Tak snad někdy příště. Nejkrásnější zážitek byla jízda z Kuníčku do Petrovic. Před námi vedla silnička dolů k Petrovicím. To byla jízda! Během chvilky jsme se ocitli v centru Petrovic, bez jediného šlápnutí do pedálů. Sice jsme měli slzy v očích, ale ten zážitek! Teď už jsem věděl, že tato trasa nebude pro moje Kabáty ta pravá. V Modré hvězdě jsme si dali oběd a pak hledali silnici, která vede k Petrovickému mlýnu. Bylo půl druhé odpoledne. Po několika pokusech jsme trefili silnici podél JZD a směřovali na Skoupý. Když začala silnice klesat, zatočili jsme před Petrovickým mlýnem vlevo, na polní cestu. Chvilku jsme jeli a zahlédli jsme silnici 118, která vede do Krašovic. Po silnici jsme jeli z kopce a v zatáčkách se obávali, zda nepojedou auta z obou směrů. Místa zde mnoho není. Naštěstí jsme brzy odbočili k Týnčanům, protože jsme se k cihelně chtěli vrátit po modré turistické cestě. Sotva jsme přejeli most přes Brzinu, přivítalo nás rozcestí u Divišovy jeskyně. To bylo přesně ve čtrnáct hodin. Tato cesta se mi začala líbit, a protože nás podél říčky nečekal žádný kopec, zdálo se mi to pro výpravu Kabátů ideální. Na kolech jsme se vydali někam přes louku, kam směřovala poslední šipka u silnice. Bylo to dost zarostlé a s přibližujícím se lesem začal narůstat počet vysokých kopřiv. Než jsme našli modrou turistickou značku, už jsme byli od kopřiv označkováni. Se začátkem lesa se přiblížila i Brzina. Díky tomu se stezka vlnila kolem stromů ve svahu. Kola jsme museli jen vodit a zatáčky ve svahu nám začaly dělat problémy. Po chvíli jsem tahal postupně obě jízdní kola sám, a ještě se vracel Martinovi sešlapávat kopřivy. To však nebylo nic proti tomu, co nás ještě čekalo. Brzina se zřejmě vylila z koryta, neboť v místech, kde vedla pěšinka podél vody, byla chvílemi voda i na pěšince. Museli jsme obcházet cestu strmým lesem. Vlevo za vodou jsme viděli děti na letním táboře. Zatím je říčka neohrožovala. My jsme však stěží procházeli. Došli jsme na dohled Radášova mlýna. Tady šla cesta přímo k vodě, protože se přecházelo na druhý břeh. Na sucho to však nešlo. V rozvodněné Brzině jsme objevili písečné ostrůvky. Zdálo se, že po ostrůvcích přehopsáme k můstku. Pískové kopečky vypadaly bezpečně. To však jen do chvíle, než jsme na ně vstoupili. Bořili se. Propadli jsme se asi po kotníky, ale dostali jsme se na druhý břeh. Z Radášova mlýna je to jen půl kilometru do cihelny. Kolem samotného mlýna bylo vše oplocené, tak jsme pokračovali kolem vody. Náhle nás však značka táhla zase přes můstek na druhou stranu potoka. Vůbec se nám tam nechtělo, ale nevěděli jsme, jak to vypadá na levém břehu před námi. Věděl jsem, že pod cihelnou je v tomto směru přítok z Předbořického potoka od Míkova mlýna. To by mohlo vytvořit s rozvodněným živlem jezero. Tak jsme přešli ten vratký můstek. Chvíli to šlo, když pěšinka vystoupala nad potok. Pak se ale vracela zpátky k vodě. Tady už jsme zase kličkovali ve svahu. V jednu chvíli jsem postupně přemisťoval obě jízdní kola a následně i Martina, aby nespadl do vody. Tak příkré to tady bylo. Po hodině cesty kolem vody jsme byli na úrovni Kabátovy cihelny. Pěšina se vrací opět k vodě a přes můstek by bylo možné dojít k Červenému mlýnu. My jsme ale to štěstí neměli. Voda se zde rozlila a ze stráně nás nepustila. Vzal jsem mobil a chtěl jsem zavolat paní Slávce do cihelny, zda by poradila jak dál. Nebyl tu signál, a tak jsem se nedovolal. Opřeli jsme se o stromy ve stráni a chvíli přemýšleli, zda se nemáme vrátit. Tu hrůzu zpátky jsme však nechtěli zažít znovu. Nevěděli jsme, kudy vedou další cesty, ale zvolili jsme cestu vzhůru lesem. Les je zde strmý a má převýšení 50 metrů z úrovně Brziny, na úroveň pole nad lesem. Čekal nás nesnadný úkol. Sám jsem to šel třikrát nahoru a třikrát dolů. Nejprve se svým kolem, pak s Martinem, a nakonec s kolem Martina. Nahoře nad lesem byla ohrada s lesní školkou, která šla vpravo do kopce a vlevo na konci ohrady, začínalo pole. Šli jsme směrem k poli a doufali, že narazíme na polní cestu k nejbližší vesnici. Tento záměr nevyšel. Několik set metrů jsme ušli, ale pak se záplava kopřiv přiblížila natolik poli, že kolem pole nešlo projít. Tento pokus nás stál drahocennou půlhodinu. Vrátili jsme se tedy kolem ohrady do kopce. V dálce začalo hřmít a po chvíli i drobně pršet. Martin měl na krajíčku a nechtěl už dál. I na mě toho dobrodružství už bylo dost. To by byla výzva i pro zdravého třicátníka, natož pro chlapa po šedesátce. Chvíli jsem přemýšlel, zda tu nenechat kola a vrátit se pro ně třeba zítra. Déšť však nebyl tak vytrvalý a mohli jsme pokračovat. Cestu do kopce nám znesnadňoval mokrý terén. Podklouzávalo to. Na kopci nad ohradou jsme opět narazili na pole. Museli jsme hledat sešlapané stezky na okraji pole, jinak by nám to na mokré hlíně podklouzávalo. Lán pole se zařezával do výběžků lesa a my jsme stále opisovali kraj lesa, abychom mohli dojít až k Týnčanům. To se nám po více než hodině podařilo a z Týnčan jsme frčeli na kolech z kopce dolů, na rozcestí k Divišově jeskyni, kde jsme přesně před čtyřmi hodinami odpočívali. Teď už jsem věděl, že dosáhneme svého cíle, Kabátovy cihelny. Zrovna tak jsem věděl, že tudy naše Kabáty nepotáhnu. U mostu přes Brzinu jsme se na chvíli zastavili. Ubezpečil jsem Martina, že za chvíli už budeme u tety v cihelně. Během deseti minut jsme byli v cihelně. Vypadali jsme jako dva bláteníci. Vyprávěl jsem paní Slávce naše útrapy a požádal, zda se můžeme omýt. Nejprve jsem však umístil kola na střechu auta, kdyby se bouřka vrátila. V autě jsme měli věci na převlečení, což nám hodně pomohlo. U paní Slávky jsme si osprchovali nohy, boty i ponožky, vzali si suché věci a posvačili jsme. Tento odpolední okruh nám zabral dohromady 6 hodin. Teď nás ještě čekala cesta autem do penzionu v Sedlci.

Byl to náročný den, na který se nedá zapomenout. A jak jsem tedy naplánoval akci "Hledá se rytíř Kabát"? Sestřenky chtěli jet autobusem, aby se mohly kochat přírodou kolem. Proto jsem sestavil autobusový okruh.

Akce se konala 6.10.2021. Do prvního autobusu jsme nastupovali v počtu čtyř výletníků. Odjížděl ze Smíchovského nádraží do Sedlčan. Cesta se nám moc líbila, protože autobus jel kolem Vltavy a objížděl Slapy, tedy místa, na kterých jsme strávili hodně letních dovolených. V Sedlčanech jsme se setkali s dvojnásobnou posilou naší sestavy, došli jsme si zde na oběd, a pokračovali jsme dalším autobusem do Petrovic. Tady v době odjezdu nestál žádný autobus, což mě na klidu nepřidalo. Asi pět minut po plánovaném odjezdu se přiřítil autobus od Krašovic, jenom se otočil a otevřel nám dveře. To se mi ulevilo! Za dalších pět minut jsme už stoupali po silnici od Míkova mlýna k cihelně. Na odbočce k cihelně už nás vyhlížela paní Slávka, se svým věrným psíkem. Přivítali jsme se, paní Slávka nás pozvala na kávu a mohli jsme se věnovat hře s rytířem. Po splnění úkolů a převzetí erbu rytíře Kabáta jsme se vydali zpět na zastávku autobusu, kam nám po chvíli přijel autobus, směr Krásná Hora - Příbram. V Příbrami jsme přestoupili na další autobus a po dálnici dorazili až na Smíchovské nádraží. Tady jsme se rozloučili.