Historie rodu Kabát z Krašovic

Jen aby bylo jasno, o které Krašovice se jedná. Jedny Krašovice jsou u Plzně, druhé u Písku a ty naše Krašovice jsou u Krásné Hory nad Vltavou. První písemná zmínka je z roku 1219, kdy je uváděn Naniš z Krašovic. Ten se objevuje v zápisech po celém zdejším kraji. Krašovice postupně vlastní Pešek Vykrasa, Jan Holub, Petr Trdlo z Krašovic, Hroch z Krašovic, Jan a Bohuslav z Krašovic, Jiří z Krašovic a rod Smrčků z Krašovic. V roce 1605 dědí Krašovice Alžběta z Krašovic, provdaná Bukovanská. A to je období, kdy je zmiňován Václav Kabát, držitel gruntu Krašovice v čísle 7. Tento náš Václav a jeho potomci zcela určitě pocítili v roce 1619 tažení stavovského vojska přes Krašovice, vedeného knížetem Kristiánem z Anhaltu. To tažení se muselo podepsat na stavu dobytka. Pojďme si připomenout, v jak složitém období se nyní nacházíme. V minulém roce proběhla třetí pražská defenestrace. V Čechách vládnou vzbouřenci, se svými 30 direktory. Císař Matyáš se stáhnul do Vídně, kde v březnu roku 1619 umírá. České koruny se ujímá Ferdinand ll. Nový král nabídne českým protestantským stavům smír, ale ten je odmítnut. Dochází k mnoha střetům vojsk, za které musí platit zvolení direktoři. Nařizují se nové berně, které pobuřují měšťany i sedláky. Vyvrcholením zmatků je volba "zimního krále" Bedřicha Falckého Českým králem. V té době se Ferdinand ll. stává Římským králem a následně císařem. V listopadu 1620 probíhá Bitva na Bílé hoře. Bedřich Falcký prchá s celým dvorem z Prahy. Císařské vojsko vítězí a plení. Císař Ferdinand je opět uznán Českým králem. Následující rok se koná okázalá poprava Českých pánů, ze stavovského povstání. V prosinci 1623 vyhlašuje císař Ferdinand ll. státní bankrot. Byla to těžká doba. V roce 1626 předává vysílený Václav grunt svému synovci a našemu přímému předkovi Janu Kabátovi. Nevíme přesně, kolik měl Jan dětí. Víme jen o dvou potomcích a to Václavovi (*1620) a Matějovi (*1630). Roku 1643 kupují Krašovice Jezuité. Roku 1645 přes Krašovice táhnou Švédové, vedeni generálem Torstenssonem. Švédové táhli k nejkrvavější bitvě třicetileté války - na Jankov. V bitvě u Jankova padlo na 7000 vojáků a vítězství slavili Švédové. O Švédech se ví, že byli krutí a loupeživý válečníci. Neštítí se mučit prosté venkovany, aby z nich vymámili jejich mnohdy velmi skrovné majetky. Mezi "donucovací" prostředky severských válečníků patřil také tzv. "Švédský nápoj", směs fekálií, které drancíři lijí do úst svým obětem. Tažením Švédů však historie rodu neskončila, takže jsme měli i trochu toho štěstí. Roku 1646 splatil Jan stanovené splátky gruntu. V roce 1647 přebírá grunt v Krašovicích Václav a splácí jej do roku 1655. Zatímco u Jana víme jen o dvou potomcích, u Václava je to již mnohem veselejší. Evidujeme 6 potomků, přičemž nejdůležitějším pro nás je Matěj (*1650). Matěj zastřešuje všechny dnes známé větve rodu. Matěj se roku 1677 žení s Lydmylou Kovářovou z Krašovic. Prvorozený syn Jan (*1682) se později stane zakladatelem Krchovské větve. V roce 1687 přebírá grunt nejmladší syn Václava, Jan (*1663). Další Matějův syn Václav (*1696) později založil větev v Rybníčku. Posledním synem, který se narodil Lydmile je Matěj (*1699), který je zakladatelem větve v Dobré Vodě a Klisinci. Vraťme se však k Matějovi (*1650). Po narození malého Matěje (*1699) umírá matka Lydmila. Na statku otec Matěj naštěstí žije s bratry Václavem, Janem a jejich rodinami. S dětmi tedy pomáhají švagrové Anna a Mariana, které mají také malé děti. V roce 1706 se Matěj znovu žení, a to s Johanou Vohánkovou. V roce 1708 doplatil Jan (*1663) grunt v Krašovicích. Johaně a Matějovi se roku 1709 narodí syn Martin, který později bude dědit grunt. Grunt je však od roku 1725 v držení Matěje Kučery, který si vzal vdovu Kateřinu, po Janu Kabátovi. Podle gruntovní knihy Matěj Kučera hospodařil mizerně. Martin Kabát (*1709) se tak ke gruntu dostává až v roce 1740. To už je na světě další pokračovatel rodu Jan (*1739), který se narodil Martinovi a Veronice. V roce 1743 náhle umírá Martin. Vdova Veronika se provdává za Jiřího Slávka, který se stává poručníkem malého Honzíka a zároveň se Jiří Slávek stává hospodářem na gruntě. Jan (*1739) se stává hospodářem až v dospělosti. V roce 1744 krajem táhne císařské vojsko, vedené arciknížetem Karlem, vévodou Lotrinským. V roce 1761 si Jan bere Veroniku Míkovou, dceru Jana Míky, mlynáře z Míkova mlýna v Krašovicích. Tady lze hledat počátek mlynářské větve, která se později objeví v Týnčanech. Hned první syn Jan (*1762) však mlynářem nebude, neboť umírá v necelých 5 letech, roku 1767. Mezitím se v roce 1764 narodil František, který později doplní větev Kabátů v Rybníčku. Roku 1767 se narodila Veronice dcera Kateřina. Zřejmě roku 1769 se Veronice narodil syn Jan, pozdější mlynář v Míkově mlýně. Bohužel tento zápis v matrikách chybí. V témže roce umírá Veronika, ve věku 30 let. Chybí zápis, zda Veronika zemřela při porodu, nebo brzy po něm. Jan má další děti už s Annou, neznámého původu. V roce 1771 se jim narodí syn Jan, ale umírá po 3 měsících. Svatba s Annou se odehrála zřejmě v jiném kraji roku 1770, nebo 1771. Jan s Annou mají celkem 10 dětí, ale jen 5 se dožije dospělosti. V roce 1773 se narodil Josef a v roce 1775 Vojtěch. Vojtěch je brán jako druhorozený syn, a to v našem rodu znamená, že bude sloužit v armádě. Tato tradice se držela od dob rytíře Zikmunda Kabáta (rytířem od roku 1306). V roce 1777 se Janovi a Anně narodil Matěj, budoucí dědic gruntu. Osudy synů Josefa, Vojtěcha a Pavla (*1780) nelze vysledovat, ale poslední syn František (*1784) se stane zakladatelem linie ve Vilasově Lhotě. V roce 1804 si Matěj bere Kateřinu Crkovskou z Petrovic a hned v následujícím roce se jim narodí syn Josef (*1805), což je budoucí držitel gruntu. Matěj s Kateřinou měli celkem 7 dětí, z nichž jen 3 se dožili dospělosti. Josef byl nakonec jediný přeživší chlapec, a tak se stal gruntovníkem. V roce 1820 umírá Matějovi manželka Kateřina, ve věku 34 let na souchotiny. Matějovi zanechává tři děti, ve věku 15, 12 a 5 let. Asi to pro Matěje není jednoduché, ale už se může spolehnout na patnáctiletého Josefa, pro kterého je to dobrá průprava na budoucího hospodáře. V roce 1835 si Josef bere Marii Jirsovou z Krašovic a brzy začne plnit matriky svými potomky. Snad proto, že mu brzy zemřela maminka a musel se starat o mladší sestry, si dovedl představit, jak by to mohlo být veselejší, kdyby byli velká rodina. S Marií měli celkem 14 dětí, o šest dětí přišli, ale osm jich zbylo, a to je už velká rodina. Syn Václav (*1837) se dal na vojenskou kariéru a dotáhl to až na velitele věznice v Kartouzích. Tady ve věznici se potkával i s Václavem Babinským. Václav (*1837) se nám odděluje od gruntu a vedeme ho jako zakladatele "modré", tedy doktorské větve. Grunt převzal Josef (*1843). Josef si bere v roce 1868 Marii Balíkovou z Mezihoří. Jen o tři měsíce později se narodila Marie. Pak spolu mají ještě dalších 9 dětí, ale jen 4 mají dostatek štěstí a přežijí. Antonín (*1877) bude později posledním držitelem gruntu. Další syn Josefa, Josef (*1881) zatouží po dálkách a ve dvaceti letech se vydává do Ameriky. Usadí se v Michiganu a s americkou armádou se později zúčastní 1.světové války. Odjezd Josefa do světa se zřejmě odvíjel od situace doma. Maminka zemřela už v roce 1886, když bylo Jozífkovi 5 let a tatínek si vzal novou maminku, s kterou měl tatínek spoustu dalších dětí. Tou novou maminkou byla od roku 1887 Antonie Míková z Krašovic. Josef má s Antonií dalších 7 dětí. V roce 1995 Josef kupuje č.p.34 na přestavbu panské cihelny. V roce 1897 Josef kupuje č.p.35 a oba pozemky spojí, na výstavbu nové cihelny. Když v roce 1911 Josef umírá, v budování cihelny pokračuje syn Alois (*1891). To už je ale příběh, který pokračuje ve větvi Kabátova cihelna. Vrátíme se na náves, kde zůstává od roku 1911 hospodařit Antonín. Antonín si v roce 1914 bere Annu Dvořákovou z Biliny. V roce 1915 se jim narodí dcera Antonie. Traduje se, že Antonín si nevedl v hospodaření na gruntu zrovna nejlépe, a nakonec ho celý propil. Umírá roku 1938. Tím se uzavírá přes 300 let historie na tomto místě. Nový majitel ještě nechá dožít babičku Antonii na výminku. Ta umírá roku 1950. Její neprovdaná dcera Julie Kabátová (*1889), která tam žila s maminkou, si musí sbalit věci a z objektu se vystěhovat. Naštěstí to do Kabátovy cihelny není tak daleko a zde také svoji životní pouť dožije, roku 1971.