Kabátova cihelna

29/11/2022

Kabátova cihelna vznikla z bývalé Panské cihelny v Krašovicích. K tomu účelu zakoupil Josef Kabát jak bývalou Panskou cihelnu, tak pozemek č.35 a vybudoval moderní cihelnu, vyrábějící 2 miliony cihel ročně.

V roce 1893 si nechal Josef Kabát (*1843) vypracovat plány na stavbu cihelny. Plán počítal s tím, že zchátralou Panskou cihelnu v č.p. 34 přestaví, a zakoupením č.p. 35 by se cihelna zvětšila. V roce 1895 došlo k zakoupení č.p. 35. Na volném prostranství začal Josef stavět cihelnu novou. Postavil zde žárovou pec (hycovku), která sloužila až do roku 1915. V roce 1897 zakoupil Panskou cihelnu. Některé budovy musel nechat zbourat a obě cihelny spojil v jednu. Začal stavět novou kruhovou pec. Mezitím se cihly vypalovaly v žárové peci. U žárové pece se k vytápění používalo pařezové dříví, které se zapalovalo spodem. Tehdy se cihly vyráběly ještě ručně, v dřevěných formách. Hlína se nabírala do kolečka, přivážela ke stolům a formy se plnily hlínou. Dělníci byli ubytováni přímo u cihelny. V roce 1910 se stal majitelem Josefův syn Alois Kabát (*1891). V roce 1911 umírá Josef, ve věku 68 let. Věnujme tedy pozornost novému majiteli cihelny. Alois Kabát se narodil 21.5.1891 v Krašovicích č.p.7. Po absolvování hospodářské školy dostal Alois od svého otce cihelnu u Krašovic, a tak v roce 1910 začal podnikat. Když začala I. sv. válka tak nebyl hned povolán, ale byl tzv. vyjmut, protože zajišťoval průmyslovou výrobu. V roce 1915 stihnul ještě dokončit stavbu kruhové pece, ale pak i on byl povolán do války. Plavil se na bitevní lodi po Dunaji, kde měli maďarského kuchaře a ten vařil příliš ostrá jídla, na která nebyl Alois zvyklý. Asi strava celkově nebyla kvalitní, a tak si z války přivezl zažívací potíže. Nicméně když se vrátil domů hned se oženil s Marií Jankovskou, s níž se seznámil již před válkou, protože učila ve škole v Krašovicích. Alois podnikal v cihelně a zároveň hned u domu postavil dvě velké stodoly a chlévy. Také rád včelařil a naučil to i svého nejstaršího syna. Ale zažívací problémy se zhoršovaly. Proto se rozhodl léčit v sanatoriu v Roztokách u Prahy u MUDr. Sípka. Jeho žena Marie i matka mu to rozmlouvaly. Měly o něj velké obavy, ale Alois se již rozhodl a ve svých 39 letech odjel do sanatoria s nadějí, že se uzdraví. Léčba však spočívala v tom, že se pacientovi dával k jídlu jen citron, takže se žaludek scvrkával. Na pohledu ze dne 2.6.1930, jeho manželka píše: "Můj drahý Alois. Teprve dnes jsme dostali dopis - díky zaň, kde bloudil od 28. t.m. nevím. Jsem celá zkormoucená, že z Tebe je taková hrstečka, co však platno - jen když to bude k lepšímu. Mám také jen přání a modlím se by měl jsi již po té hladovce můj drahý! Vroucně Tě líbá a v shledání se těší Tvá Maruška." Dne 16.7.1930 Alois Kabát v sanatoriu v Roztokách zemřel. Nebyl však jediný, kdo doplatil životem na podivnou léčebnou metodu Dr.Sípky. Pozůstalí po zemřelých v sanatoriu se dali dohromady a Dr.Sípku zažalovali. Marie se k nim přidala, ale řízení se táhlo dlouho. A tak to nakonec vzdala a přestala posílat peníze právníkovi. Což neměla, neboť pozůstalí potom soud vyhráli. Marie však na odškodnění neměla nárok. Svého muže přežila o 40 let, z toho 14 let byla na faře v Michli u svého syna faráře. Manželé měli čtyři děti. První byl Alois (*1919), druhý syn byl Jiří (*1921), třetí byla Marie (*1924). Marie se později provdala za Jaroslava Pěnkavu. Čtvrtý byl František Jan (*1927). V tomto místě bych se rád zastavil u syna Jiřího (*1921). Jak už jsem se v jiném příspěvku zmínil, druhorození synové měli v Kabátově rodu svoje poslání. Buď sloužili vlasti na poli vojenském, nebo církvi na poli duchovním. Jiří se rozhodl pro službu církvi a stal se knězem. O dva roky později se ve Vilasově Lhotě, v rodině Štěpána Kabáta také narodil Jiří. I tento Jiří se vydal na cestu do služeb církve. A jak už to u kněžích bývá, oba měli primici. Na tom není nic divného, ale oba měli primici ve stejný den. Jen si to představte. Kněz Jiří Kabát z Krašovic vyráží s průvodem věřících z Krásné Hory na Petrovice. Kněz Jiří Kabát z Vilasovy Lhoty vyráží se svým průvodem také na Petrovice. V Petrovicích se oba průvody spojí a vyslechnou kázání v kostele. Jaký to musel být velký den! Paní Slávka Kabátová přidává ještě stručný životopis Jiřího Kabáta - narodil se 24.2.1921 v Krašovicích (již v domě v areálu cihelny). Obecnou školu navštěvoval v Krašovicích, měšťanku v Petrovicích. Od září 1935 studoval na Arcibiskupském gymnáziu v Praze. Po maturitě v roce 1941 nastoupil do semináře v Dejvicích. Po roce byla škola nacisty uzavřena, a tak se vrátil domů. V říjnu 1942 byl totálně nasazen, nejprve v Baumholderu, poté téměř rok v Brémách a Manheimu-Ludvigshafenu. Převážně tam opravoval domy poničené po náletech. Z pochodu do nitra Německa se mu podařilo uprchnout a pěšky se dostal domů. Naštěstí už byl konec války. O prázdninách roku 1945 nastoupil do 2.ročníku teologie (tzv. válečný semestr). V září 1945 se zapsal do řádného 3.ročníku. V katedrále sv. Víta přijal 20.6.1948 z rukou arcibiskupa Josefa Berana kněžské svěcení. Primiční mši svatou sloužil v Petrovicích na Sedlčansku 27.6.1948. V témže roce nastoupil jako kaplan v Uhříněvsi, pak působil v Praze v Nuslích, u sv.Haštala a od 1.7.1956 až do své smrti (4.7.1996) byl farářem v Michli. Je zajímavé, že si strýčka oblíbil tehdejší kardinál Tomášek a v roce 1986 ho jmenoval osobním děkanem. V roce 1991 ho kardinál Tomášek jmenoval osobním arciděkanem.

Paní Slávka zavzpomínala i na Julii Kabátovou. Jistě si vzpomínáte na článek o statku v Krašovicích, kde Kabátova rodina hospodařila přes 400 let. Julie byla poslední obyvatelkou z Kabátovy rodiny a ze dne na den se musela sbalit a vystěhovat. Tak tady je její příběh. Julie Kabátová se narodila 23.září 1889 v Krašovicích. Teta Julča sloužila v Praze u lepších pánů a osvědčila se i jako výborná kuchařka. Ve dvacátých letech sloužila u MUDr. Nepustila v Praze. V roce 1925 byla s celou jeho rodinou několik měsíců v Bruselu. V třicátých letech sloužila u pana Poppra v Praze 8,. Na Rokosce. Paní Popprová si jí velmi oblíbila, psala o ní, že je velmi oddaná a svědomitá. Během 2. světové války teta svojí službu ukončila. Protože byla svobodná, vrátila se ke své matce do Krašovic. Bohužel statek už nepatřil jim, neboť ho její nevlastní bratr Antonín propil. Její matka Antonie tam byla "na výměnku", takže nový majitel pan Čihák jí tam musel nechat až do smrti (29.8.1950), kdy jí bylo 90 let. Julča si na městském úřadě v Sedlčanech sjednala malý důchod a v říjnu 1950 se stěhovala do cihelny v Krašovicích, kde jí její synovec Alois zbudoval byteček přímo v patře bývalé žárové pece. Po venkovních dřevěných schodech si tam v kýblech nosila vodu i uhlí. Jako malá děvčátka jsme jí tam rády chodily navštěvovat. Hostila nás skvělým domácím bylinkovým čajem a ještě skvělejším cukrovím, které sama pekla. Bohužel v letě r.1963 se naše rodina odstěhovala do Sedlčan a teta Julča zůstala na opuštěné cihelně úplně sama. Naštěstí její synovec Alois (můj táta) měl u cihelny velký včelín, a tak jsme tam byli skoro každou neděli a celé léto. Až v prosinci roku 1969 teta nastydla a onemocněla. Na její přání jí synovec Jiří Kabát převezl do Charitního domu v Hrusicích (Praha-východ), kde v zimě roku 1971 zemřela. Tolik ze vzpomínek paní Slávky.

Vraťme se však do cihelny po roce 1924. Alois zakoupil parní stroj - lokomobilu. Lokomobila poháněla stroje na výrobu cihel. Kromě cihel se pálilo i vápno, z vápencových lomů ve Skoupém. Alois Kabát zemřel v roce 1930, ve věku 39 let. Po Aloisovi zůstaly vdově Marii čtyři děti ve věku 11, 9, 5 a 3 roky. K tomu ještě cihelna! Velkým pomocníkem v cihelně byl pro Marii pan Kužel, dlouholetý zaměstnanec cihelny. Zaměstnanci cihelny se mohli u Kabátových cítit, jako jedna velká rodina. Nejstarší syn Alois Kabát (*1919) se teprve připravoval na převzetí cihelny. Musel dokončit základní školu a pak se vydal na střední keramickou školu v Bechyni. V roce 1936 se stal Alois provozovatelem cihelny a pokračoval v rodinné tradici. Opět však do rozvoje podnikání zasáhla válka. Sotva se dala cihelna po válce do kupy, přišel rok 1948 a konec soukromého podnikání. V roce 1950 byla cihelna převedena na OSP Příbram. Alois se sice stal vedoucím provozu cihelny, ale o cihelně rozhodovali jiní. To už se v cihelně rodila další generace Kabátů. Alois se oženil s Jaroslavou Hubičkovou a František s Bohuslavou Hospodkovou. Aloisovi a Jaroslavě se narodily tři dcery. První byla Marie (*1952), druhá Jaroslava (*1956) a třetí Hana (*1957). František a Bohuslava se dočkali syna Františka (*1956) a dcery Bohuslavy (*1961). Mezi lety 1954 a 1955 došlo k rekonstrukci cihelny, při které byla přistavěna patrová budova lisovny a provozní budova. V té době měla cihelna výrobní kapacitu 2 miliony cihel ročně. Oficiálně byla cihelna znárodněna až roku 1956, ale se zpětnou platností od roku 1948. V roce 1962 byl v cihelně náhle zrušen provoz. Alois se s rodinou musel vystěhovat do Sedlčan. Z cihelny bylo demontováno a odvezeno všechno provozuschopné zařízení, některé budovy zbourány, komín byl odstřelen v roce 1966. Celá likvidace byla dokončena v roce 1969. Alois si našel práci v Šípkově cihelně v Sedlčanech. Cihelna, nebo spíš její trosky byla v restituci vrácena Kabátovým až v roce 2002. Od té doby jsou, i po úpravách terénu, vidět zbytky kruhové pece cihelny. Jistě nás může těšit, že v mapách je zanesena informace o bývalé Kabátově cihelně. Tento údaj mne přivedl až do cihelny a tady jsem se seznámil s paní Slávkou Kabátovou. Až mnohem později jsme si mohli potvrdit společného předka Matěje Kabáta (1650). Paní Slávka je autorkou článku ve zpravodaji č.2/2019 na stranách 10 a 11

https://krasna-hora.cz/assets/File.ashx?id_org=7352&id_dokumenty=98686

oo 1887 - Josef Kabát (*1843) a Antonie Míková (*1860)