Jak probíhala čtvrtá výprava za Kabáty

Tuto čtvrtou výpravu jsem absolvoval se svým devítiletým synem a bylo to v červnu roku 2022. Tím, co jsme dokázali absolvovat jsem byl nadšen, i když závěrečný den nám nepřálo štěstí. Na cesty jsme se vydali hned po škole a vyrazili jsme přes Prahu na dálnici D4. Po hodince jsme přijížděli k Cukráku. Za Milínem nás překvapilo, že jsou na silnici kolony, což se záhy vysvětlilo, neboť se zde staví pokračování dálnice. Protože kolona před námi se zdála být nekonečná, odbočili jsme vlevo k nejbližší vesnici Zbenice a přes les jsme se napojili na zadní cestu k Orlíku. Přejeli jsme přes vodní nádrž Orlík a za Kostelcem jsme odbočili vlevo na Kovářov. V Kovářově jsme se prošli po náměstí a zamířili na místní hřbitov, zda tu mají nějaké Kabáty. A měli. Po čtvrthodince jsme objevili hrob Kabátů z Klisince. Hned jsem si vzpomněl na starostu Klisince, pana Karla Kabáta, který psal i obecní kroniku v polovině 20. století. To nás povzbudilo a zavítali jsme do nedaleké obce Klisinec. Pana Petra jsme sice doma nezastihli, ale řekli jsme si, že chvíli počkáme a když se neobjeví, zastavíme se zde v neděli. Ve chvíli, kdy jsme se chystali odjet, přijel pan Petr a nedůvěřivě si nás prohlížel. Když jsem panu Petrovi sdělil že jsme také z Kabátovy rodiny a hledáme příbuzné, tak nás pozval dál. Chvíli jsme poseděli, občerstvili se a hlavně - doplnili jsme si asi deset jmen do rodokmenu. Z Klisince jsme zamířili do Milevska. Tady jsme potřebovali získat hesla do hry České televize Zastav nečas, což se nám podařilo. Navštívili jsme i Muzeum, protože jsme se chtěli dozvědět více o kováři Bohumilu Kabátovi z Božetic. Měl tady v Muzeu dříve výstavu loutek, které vytvořil na začátku 20. století. Bohužel v Muzeu už žádné informace neměli. Do naší základny - penzionu Dalmo v Sedlci jsme to vzali přes Chyšky. V Chyškách jsme se zastavili u domu, kde žil můj pradědeček - mistr kovář Matěj Kabát. Stáli jsme před zahradou a najednou jsem spatřil nějaký pohyb nahoře, na terase domu. Byla tam schovaná za zelení paní domácí a sbírala prádlo. Hlasitě jsem pozdravil a paní se na nás zadívala. Zeptal jsem se, zda něco ví o tom, že tady měl kovárnu pan Matěj Kabát. Paní povídá že ano a že je jeho pravnučka. To byla trefa! Odvětil jsem, že jsem také pravnuk Matěje Kabáta. Pak už se věci rozpohybovaly. Došel jsem do auta pro Mapu Kabátů a následovalo vysvětlování, kde rodina teď žije. Tady nám přibylo také několik jmen do rodokmenu. Do penzionu jsme se dostali až večer, ale spokojení s úspěšným dnem.

Sobota skvělá, neděle plná problémů

V sobotu 11.června jsme už měli všechno nalajnované dopředu. První schůzka byla v 10 hodin u pana Jiřího ve Vilasově Lhotě. Nejdříve jsme zajeli pro paní Slávku, do Kabátovy cihelny a pak jsme se společně vydali na návštěvu. U pana Jiřího jsme poseděli asi hodinu na zápraží a vyměnili jsme si materiály do rodokmenu. To byla důležitá schůzka, neboť se tyto dvě větve neznaly, a to bydlí jen 5 kilometrů daleko. Pak jsme se zastavili opět v Kabátově cihelně, kde na nás čekali Kabátovi. Seznámili jsme se a prohlédli si sesbírané materiály o rodu Kabát. Pak jsme se synkem pokračovali do Krásné Hory na oběd. Po obědě jsme navštívili Kabátovi v jejich zahradnictví. Pan Vladimír nám dopsal do rodokmenu asi deset jmen, popovídali jsme si o předcích a pak jsme vyrazili na další cestu. Vraceli jsme se zpět na Petrovice, protože jsme měli domluvenou schůzku s paní Tlučhořovou v Kojetíně. Paní Tlučhořová pochází ze stejné větve jako my, z té Krchovské větve rodu Kabát. Krátce jsme se zastavili na její zahradě a věnovali jsme jí nejnovější Mapu rodu Kabát. Pak jsme se zastavili v Dobré Vodě u Petrovic. Tady také žili Kabátovi. Pak ještě v Záluží, kam se oženil Karel Kabát z Dobré Vody, a nakonec do Zlučína, odkud přišli Kabátovi do Klisince. Pak už jsme se vydali na zpáteční cestu do Sedlce. Vše probíhalo hladce, až do nedělního rána. Už v sobotu večer motor auta divně rachotil. Vypadalo to, že nám dochází motorový olej.

V neděli ráno jsme se v penzionu nasnídali, sbalili si všechny věci a chystali jsme se na odjezd. Nastartovali jsme auto, opět rachotil motor. Poskládali jsme zavazadla do kufru a nasedli. Ještě mě napadlo, že zkontroluji stav oleje. Otevřel jsem kapotu a zjišťoval stav oleje. Martin byl zvědavý co dělám, tak vystoupil, zabouchl dveře a šel se podívat k motoru. Oleje bylo opravdu málo, takže se musíme zastavit na benzínce a olej koupit. Zaklapl jsem kapotu, ale co to? Dveře se automaticky uzamkly a nejdou otevřít. Stojíme před nastartovaným autem, kterému dochází olej a nemůžeme se dostat dovnitř. To je šok! Vrátil jsem se do penzionu abych zjistil, zda tu není autoservis, který by mě pomohl. Paní majitelka přislíbila, že za chvíli přijde známý, který dělá elektrikáře v autoservisu. Asi po 10 minutách se pán objevil. Ujistil se, že nemáme náhradní klíče a pravil: tak s tím vám nepomůžu. Přesto zavolal vedoucímu servisu a dal mi ho k telefonu. Vedoucí autoservisu mi dal číslo na autozámečníka, který by se mohl do auta dostat. Zavolal jsem autozámečníkovi. Ten byl na závodech v Sedlčanech. Vyčíslil mi, kolik toho ještě musí absolvovat, než by dorazil do Sedlce. Bylo jasné, že do té doby by autu došel benzín, nebo olej. Elektrikář ze servisu mi byl stále po ruce a tvrdil, že nejlevnější variantou bude rozbít boční okénko a pak si nechat v servisu nasadit nové. Zkusil jsem ještě poslední možnost. Tou bylo havarijní pojištění auta. Zavolal jsem na linku pomoci. Ozval se automat, že mám volat na konkrétní číslo. Vytočil jsem toto konkrétní číslo a hovor se ocitl opět na tom automatu, že mám vytočit to konkrétní číslo. Tak to mě opravdu vytočilo, protože motor tady hodinu žere benzín a stále nemám řešení. Zvolil jsem tedy brutální řešení, rozbití okénka. Nikdy bych nevěřil, že to sklo je tak odolné. Kladivo se od skla odrazilo a nic. Podruhé, potřetí a nic. Až když jsem úder v rychlosti opakoval, sklo se rozlétlo na tisíce kousků. Dostal jsem se do auta a vypnul motor. To byla úleva! Tady musím zdůraznit ochotu pracovníků penzionu Dalmo. Pomohli mě vymést sklo z auta i uklidit sklo na silnici. Našli i igelit, kterým zalepili dveře spolujezdce, což urychlilo náš odjezd. Poděkoval jsem jim a rozjeli jsme se k benzínce. Benzínka v obci Sedlec-Prčice byla zavřená, a tak jsme museli dojet až do Petrovic. V Petrovicích jsme na benzínce použili vysavač a zbavili se všudypřítomného skla. Doplnili jsme olej a vyrazili do Kovářova. Tady jsme měli zakoupený voucher ke vstupu do střediska Zeměráj. To byla odměna pro Martina, že se mnou absolvoval celý náročný víkend, se spoustou návštěv. Neděli v Zeměráji jsme si užili a pak nás čekala pomalá cesta domů. Hned v pondělí jsem zavezl auto do servisu. Tam zjistili, že odešla olejová pumpa, a ještě pár věcí. Oprava nás stála, jako týdenní letecká dovolená u moře pro dva. Byl to drahý víkend, ale našli jsme nové rodiny...